Sladká spirála, studené kafe a pocit, že celý den jen něco doháním
Dlouho jsem měla pocit, že takhle to mají všichni. Hodně práce. Nahnat zkušenosti. Všechno vidět. Nezmeškat žádnou příležitost. Hlavně všechno zvládnout s úsměvem a nestěžovat si. Prostě dospělý život.
Každé ráno vstát, udělat si kafe. Dopoledne samozřejmě sladká svačina, protože „potřebuju energii“. Kolem druhé odpoledne pocit, že bez kafe odpadnu, a k tomu samozřejmě něco na zub. A večer po maratonu schůzek a callů, kdy jsem měla hlavu plnou jak pátrací balón, si dát cokoliv, protože přece „Dneska jsem si to zasloužila.“
Upřímně, dlouhé roky jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, že by za tím mohlo být něco jiného než stres, slabá vůle nebo prostě normální fungování dospělého člověka. Jenže ono se to postupně začalo sčítat.
Nikdy jsem nebyla člověk, který by jedl ve fastfoodu
Spíš naopak. Byla jsem přesně ten typ holky, co si koupí kvalitní müsli, proteinový jogurt nebo raw tyčinku, protože přece chce jíst „správně“. K obědu salát, protože nestíhám cvičit, tak abych náhodou nepřibrala. Ale že sotva za hodinu mám chuť vyjíst půlku automatu na sušenky, mi divné nepřišlo.
Celou vysokou jsem měla pocit, že když budu dost disciplinovaná, tak to konečně zvládnu správně. Jíst správně. Vypadat správně. Fungovat správně. Takový ten klasický syndrom hodné holky, co má všechno zvládat na jedničku.
Jenže čím víc jsem se snažila být v jídle „ukázková“ podle trendů z časopisů, tím víc jsem pak někde po cestě měla chuť vykoupit ve večerce regál se sladkostmi a pak měla pocit, že jsem to zase nezvládla.
Po škole přišla práce, deadliny, klienti
A s tím takový ten zvláštní typ stresu, kdy člověk vlastně nikdy úplně nevypne. Protože vždycky existuje něco, co by ještě měl dodělat. Odpočinek si člověk stejně pořád trochu musí zasloužit. Nebo ne? 🙂
Káva tekla proudem, po workshopech vždycky nějaké sladké croissanty na cestu domů zbyly, a pak mi jednoho dne došlo, že ten můj nekonečný chrapot není jen jarní viróza. Byl to chronický reflux. Žaludeční kyseliny mi podráždily hlasivky natolik, že jsem několik měsíců chraptěla jako stará šansoniérka.
Pamatuju si větu svého doktora: „Omezte kávu a hlavně se tolik nestresujte.“ Což zní skvěle přesně do momentu, než si uvědomíš, jakou realitu zrovna žiješ.
A pak přišla mateřská
Myslím ta reálná. Ne instagramová. Ta, kde několik let nespíš déle než 90 minut v kuse, ráno se probudíš a první myšlenka rozhodně není, jestli si půjdeš zameditovat, dát si do těla v posilce nebo si uděláš skincare rutinu, ale: „Co musím sakra udělat, abych se probrala a vůbec dneska nějak fungovala?“
Pamatuju si období, kdy jsem měla pocit, že bez silného čaje a něčeho sladkého snad ani nejsem schopná bezpečně pečovat o vlastní dítě. A to teď nepřeháním.
Když jsi nevyspaná tak, že sotva držíš myšlenku, a vedle tebe leze dítě, které se snaží sníst všechno od listu domácí kytky po kus alobalu od čokolády, tak opravdu začneš přemýšlet, jestli tohle je udržitelný způsob fungování.
A do toho ten zvláštní tlak dnešní doby, že bych si to období měla hlavně užívat. Být vděčná. Klidná. Usměvavá. Jenže já jsem měla občas hlavně chuť schovat se pod deku s Bounty tyčinkou, ať na mě hlavně nikdo nemluví a nic po mě nechce.
Říkala jsem si pořád dokola: „Já přece nejsem neschopná. Vždycky jsem byla organizovaná, precizní, schopná dotáhnout věci do cíle. Tak proč tohle nezvládám?“ Prostě jsem byla zvyklá, že když se budu dost snažit, zvládnu všechno. Jenže tady žádná další disciplína nepomáhala.
A tehdy jsem poprvé narazila na téma glykemické křivky
Ne jako na další dietu. Spíš jako na vysvětlení věcí, které jsem do té doby vnímala odděleně. Únava po jídle. Mozková mlha. Chuť na sladké. Potřeba „něčeho malého“ každé dvě hodiny. Nálada jak na houpačce. Pocit, že jím, ale stejně jsem pořád vyšťavená.
Najednou mi začalo docházet, že možná nejsem porouchaná, líná, nedisciplinovaná nebo „závislá na sladkém“. Možná jsem jen roky fungovala na energetické horské dráze. A čím víc jsem o tom četla, tím víc mi docházelo, jak absurdně normální to celé dnes je.
Pokud bys chtěla zjistit, jestli se náhodou na energetické horské dráze nevezeš i ty, udělej si tento kvíz.
Začala jsem experimentovat sama na sobě
Ne perfektně. Ne ze dne na den. A už vůbec ne stylem: „Od pondělí už nikdy cukr.“
Šla jsem na to krok za krokem, vědoma si toho, že s nastřádaným deficitem sil to nemůžu přepálit. Postupně jsem zjistila, že obrovský rozdíl někdy nemusí dělat lepší disciplína, ale úplně obyčejné drobné změny, které stabilizují energii během dne.
Nejlepší na tom bylo, že jsem konečně přestala mít pocit, že celé moje fungování musí stát jen na vůli (kterou jsem po dvou letech na mateřské měla už setsakramentsky slabou :-)).
Klidně si dám i dort nebo koláč
Jen už nepotřebuju každý druhý den sníst půl plechu, protože moje tělo nekřičí o energii co dvě hodiny. Nepotřebuju (a ani nechci) ráno fungovat na panice a cukru. A taky nepotřebuju být vždy perfektní podle příruček, abych se cítila dobře.
Absolvovala jsem program Glucose Goddess PRO u biochemičky Jessie Inchauspé a mám za sebou roční intenzivní kurz s praxí v oblasti funkční výživy a metabolického zdraví na Institutu funkční medicíny a výživy v Praze.
Ale popravdě největší školou pro mě stejně byl a je reálný život. Nikdy nekončící únava. Balancování všech svých rolí. Fungování pod tlakem. Pořád prodlužující se seznam povinností.
A hledání systému, který je dlouhodobě udržitelný i pro mámu dvou dětí, nejen pro někoho, kdo ti ve 23 letech tvrdí, že všichni máme stejných 24 hodin a je to jen o prioritách. 🙂
Právě proto vznikl e-book Jak zkrotit chutě na sladké.
Ne jako další seznam zákazů. Ale jako něco, co bych sama strašně potřebovala ve chvíli, kdy jsem seděla unavená v kuchyni se studeným kafem a pocitem, že tohle přece nemůže být normální.